Věda, výchova a psi aneb trocha úvah o metodikách
„Myslím, že se z výchovy a výcviku psů dělá zbytečná věda...“
Nenápadná věta, o jejímž významu už pár dní přemítám. Proč mě tolik zaujala? Najednou jako kdyby se to síto let zkušeností, kterými jsem prošla se svými pokusy domluvit se se svými psy, spousty chyb, které jsem udělala, dělám a dělat budu, a výsledky všeho toho snažení, to všechno mi začalo probíhat před očima. Kolikrát jsem si myslela, že „teď už tomu rozumím!“, kolikrát jsem si říkala „Ale to je přece naprosto jasné!“ a přesto se mi tak často znovu a znovu stává, že objevím novou nit, novou metodiku, novou myšlenku, která mi nejen – z mého subjektivního pohledu – pomůže lépe pochopit, ale čas od času taky převrátí vniveč spousty věcí, o kterých jsem si myslela, že jsou přece naprosto logické a jasné.
Někdy je těžké ty myšlenky opouštět, ale zatím mi to vždycky stálo za to. Přestože nemám psy rozhodně dokonalé, vždy jsem se pokoušela dát jim maximum a posunout je, kam až to šlo. S některými jsem dokázala věci, které původně vypadaly nemožné, a jsem na ně na všechny nekriticky mateřsky hrdá, i když občas to není nic ve srovnání s jinými, a jsem si toho vědoma... já jen mám radost, že se mi podařilo se s nimi domluvit na tom, co se po nich chce a byli ochotni mi vyhovět... Na druhou stranu ještě stále mám občas pocit, že i když já už tu psovštinu skoro umím, tak informace ode mě k nim jsou snad čínsky, a přes veškerou mou snahu mi nerozumí...
Proč tyhle úvahy o vzájemné komunikaci, když přece chci psát o metodikách? Právě proto. Už je to pár let, co jsem ukončila studia pedagogiky a ze všech těch skript, učebnic a knížek o tom „jak správně vychovávat člověka“ ve mně zůstala jedna hlavní myšlenka: i teorií o učení lidí je obrovská spousta, každá má svůj díl pravdy, svůj přístup, postupně jak se lidská společnost vyvíjela, přicházeli jsme na další a další specifika výchovy dětí i dospělých, pokoušeli se jim přizpůsobit, pokoušeli se přijít na způsoby, jak těm malým budoucím lidičkám vysvětlit, co je vlastně v životě správné, co je potřeba umět a jak by se měli chovat...
Je tolik možností, jak se to pokoušet sdělit vlastnímu druhu... není se co divit, že je tolik možností, jak to vysvětlit druhu úplně jinému. A tak přes spousty jiných různých metodik se prodírám houštinami zkušeností lidí, kteří se snaží k výchově zvířat najít nějaký univerzální jazyk, nějaký prostředek, jak se s nimi dorozumět, sdělit jim naše požadavky a požádat je, aby nám vyhověli.*
Pro hodně lidí jsou ale metodiky, související s „univerzálním jazykem“ nonverbálního učení (rozuměj jak vysvětlit náš požadavek zvířeti, když mu to nejde vysvětlit slovně), příliš vědecké. Protože mají určitá pravidla, principy, postupy, myšlenky... protože učí zvíře být kreativní, mít pomyslnou kontrolu nad situací, mít svobodu v rozhodování...
Nejčastější argument pak zní nějak takto: Mě přece vychovávali podle hesla „škoda každé rány, která padne vedle“, a jsem slušný, dobrý člověk, a na mé psy to také fungovalo, tak proč ne? Ano, hodně z nás bylo vychováno přesně takto. A zkuste se teď trochu zamyslet – kolik z vás má problémy se sebevědomím, sebejistotou, že to, co děláme, děláme opravdu správně? Kolik z nás si je plně vědomo, že máme možnost vlastní volby, a to neznamená si vždy vybrat to, co očekává okolí? Umíme řešit problémy kreativně? Jsme vyrovnaní, zdravě sebevědomí, nebo nás rozhodí každá maličkost a řešíme, co si kdo povídá za našimi zády? Jaktože nás tolik dostávají motivační citáty, které se týkají toho, že můžeme vzít život do vlastních rukou? Kolik z nás to opravdu udělalo, našlo si práci svých snů, dokázalo mít jistotu ve vlastních rozhodnutích a volbách, zdvihlo zadek a pro to, co opravdu chtějí, začli něco skutečně dělat? Kolik z nás to zkusilo a vzdalo, protože...? Kolik procent vaší výchovy spočívalo v ocenění úspěchu (jakéhokoliv!) a kolik v kritice neúspěchu?
Myslím, že tohle všechno souvisí s výchovou „škoda každé rány, která padne vedle“. A vůbec nemusí jít o fyzické násilí a tresty, jen způsob, jakým jsme byli vychováváni, vedl k tomu, že nevíme, jaké máme možnosti, jak jsme skvělí, a co všechno dokážeme. Zato víme, že je nutné řídit se tím, jaké má požadavky naše okolí, protože pokud jim nevyhovíme, přijdou tresty – citové vydírání, kritika, pomluvy za našimi zády... Nejsme připraveni jim čelit, nikdo v nás nepodporoval svobodné rozhodování, neoceňoval sbemenší krok vedoucí k úspěchu, nevedl nás ke kreativitě a nacházení vlastních řešení... proto jsme - přesně jako naši psi trénovaní metodikami kontrastu – slušně vychovaní, odpovídáme požadavkům společnosti, pokoušíme se nijak nevybočovat z řady, známe své meze... Ale stejně jako ti psi, neznáme své možnosti.
A to všechno může být úplně jinak. Proto mě teorie pozitivního posilování tolik fascinují. Proto je hltám, pokouším se aplikovat, pokouším se šířit... A dělá mi radost vidět, jak se pomocí toho „univerzálního jazyka“ spolu učí dorozumívat další a další člověkopsí týmy, jak lidé chodí, a s jiskřičkami v očích mi říkají, že najednou s nimi jejich psi mluví, že si začínají rozumět, hrát, více vnímají jeden druhého... někdy je to cesta trnitá a dlouhá, ale když sleduju, jak to funguje, mám pocit, že „teď jsem na to konečně kápla“ :D... a je toho ještě tolik, co se dá naučit, a moc se těším na ty další a další „AHA!“ momenty, co mě ještě v budoucnu potkají... :)
Ano, operantní podmiňování je věda. Nebo možná ne tak docela věda... spíš gramatika cizího jazyka, univerzální pro dorozumění se se zvířaty... Kouzelný had, který ochutnal kuchař Jiřík z pohádky o Zlatovlásce... Jen to není tak jednoduché, jako sníst kousek hada, chce to prostě dobré učebnice a lektory, a učit se jak gramatiku, tak praktickou konverzaci.
Konec úvah – je čas na mou lekci konverzace v psovštině.
Na sčuchanou! :)
https://www.vycviky-berenika.cz
-------------------------
* pozn. pod čarou: Protože jen díky nám žijí zvířata často v úzké vazbě s námi, lidmi, a tak jsme přece zodpovědní za to, aby se jim za daných podmínek žilo dobře. Je to ale spíše otázka etiky, protože pro spoustu lidí jsou zvířata jen věci k použití, a pokud nejsou schopny plnit zadané pracovní úkoly, nejsou pro ně k potřebě... Pro mě ale ne. Jsou to zajatci stejného časoprostoru, a co se psů týká, beru za svou zodpovědnost pokoušet se jim vysvětlit mé požadavky tak, aby u toho zažívali co nejmenší diskomfort. Ne že by mi to šlo vždy, ale snažím se... ;)